Prokletí a síla:její síla léčí,...

Chlad. Necitelnost, někdo by možná řekl krutost,...

Jsou chvíle, kdy člověk není schopen nic cítit. Jen podivnou prázdnotu. A pak jsou lidé jako já, kteří ji cítí téměř neustále. V každé chvilce kdy jsou sami. Cítím to i teď, když píšu tato slova,...

Určitě už každý z Vás slyšel o upírech - bytostech, které se živí krví jiných tvorů. Jsou součástí neuvěřitelné spousty přípěhů. A právě k nim by se dali přirovnat lidé jako jsem já. Oni žijí jen když mají krev druhých, my jen když máme jejich emoce.

Aby jste pochopili jak přesně tato slova myslím - existuje mnoho druhů lidí a každý potřebuje ke svému životu, ke štěstí, něco jiného a právě tak se dají rozlišit duše. Každá potřebuje něco jiného ke své celistvosti, k tomu, aby mohla být šťastná. Emocionální upíři potřebují pocity jiných lidí.

Takovýchto duší je mezi námi nezměrné množství a velice často propadají temným myšlenkám, velice často se stávají zlými a krutými, ale nemusí tomu tak být. Většina bytostí kolem sebe přirozeně šíří emocionální vlny, ať už prostřednictvím své aury, nebo telepatických myšlenek(ani jednoho si pochopitelně nemusí být vědoma). Emocionální upíři nasávají tyto zbloudilé city a utvářejí z nich své vlastní. Mívají schopnost empatie, ale čím vyšší tato schopnost je, tím větším problémem je pak přetvořit "zbytkové" city na vlastní. Místo toho si city ostatních nechávají a cítí je jako své - pláčou s ostatními neschopni jakékoli obrany, smějí se, i když se jim nechce,...

Mnoho se jich pak obrní proti citům ostatních, vytvoří kolem sebe v sebeobraně štít, kterým neprojde žádný pocit ani myšlenka. Stanou se z nich ti nejosamělejší tvorové na světě a z některých i ti nejbezpečnější, neboť netečnost může být darem i prokletím.

Prokletí netečnosti

"Necítit" může být úlevou i prokletím. Někteří z těch kteří se užavřou světu emocí, nebo se dobrovolně odloučí od lidí(odstěhují se na samotu a pod.), můžou propadnout zoufalství. Zoufalství se dá rozdělit na dva druhy - takové kdy jsme tak zahlceni emocemi a pocity, že nevíme co si s nimi počít a pak takové kdy necítíme vůbec nic, na ničem nám nezáleží, ale cit je pro nás drogou a my se hroutíme, protože se nám jí nedostává.

Propadnutí zoufalsví mívá často za následek smrt , kterou může být sebevražda, nebo zdánlivě nicotná nemoc, tisíckrát zesílená tím, že jsme ztratili vůli žít. Někdo "jen" propadne šílenství a někdo chladnému rozumu(tyto dvě varianty si občas bývají až nápadně podobné).

Už jste se někdy někomu zahleděli do očí a uviděli jen led? Člověk se za tou ledovou clonou marně snaží najít kousek citu, kousek něčeho hřejivého, ale mnohdy bez výsledku. Takové oči mívají často ti z nás, kteří se obrnili citům a nechali se zcela ovládnout chladnou logikou a jednat jen ve svůj prospěch. Nežije se snad snadněji když člověk necítí? Ani hněv, ani smutek? Nic co by mu mělo zkalit úsudek? - Z těchto lidí se stávají stroje. Neobměkčí je slzy, neváží si života. Ani svého ani jiných. A těm je pak lepší velice rychle ustoupit z cesty, nebo velice tvrdě zasáhnout, neboť se nebudou ohlížet na následky svého konání.

Síla netečnosti

Z mých dosavadních slov by se možná mohlo zdát, že netečnost je pouhým prokletím, ale když víme co je správné a co ne, když jsme schopni učinit to nadřazené chladné logice, může nám to pomoci na cestě životem.

Stalo se Vám někdy že jste museli čelit kupříkladu škodolibosti? Zlu které chtělo cítit a vidět Vaši bolest? A nebylo by v tu chvíli nejlepší, kdyby se mu toho nedostalo?

Pro některé bytosti jsou největším potěšením Vaše slzy, ponížení, ale když mu místo nich nabídnete ledový klid, máte náhle navrch a stáváte se pány situace. Jaké to je říci s klidným pohledem tyranovi do očí co si myslíte? To co Vás napadne až pár vteřin poté, kdy už je pozdě?

Netečnost může být užitečnou vlastností, připravujete-li se na důležitý pohovor, zkoušku, či jen schůzku(nemám tím na mysli milostnou, tam se to absolutně nehodí), na které Vám záleží a obáváte se, že by ji mohla Vaše nervozita pokazit. Že by jste mohli vyslovit něco nevhodného, ztrapnit se, nebo ublížit.
I při veřejných vystoupeních či projevech semůže(i nemusí) hodit. Zkrátka jsou chvíle, ve kterých by jste se neměli nechat ovládnout pocity, ale například měli udělat či říct to, co je třeba. Problém spočívá jen v tom, nikdy nezapomínat na to co je správné a nikdy se nenechat ovládnout jen tou chladnou logikou, ale jak určitě mnozí vědí, tato hranice je velice tenká a poznat ji, může být velice obtížné.

I proto bych Vám radila - nikdy se neuzavírejte citům na příliš dlouhou dobu, neboť city pomáhají utvářet Vaše lidství a s ním i to, jací jste.